Naučná stezka

    Povodím Botiče

Plánek trasy NS Povodím Botiče (Podkladová mapa © CUZK)
Plánek trasy Toulcův dvůr PP Meandry Botiče Hradiště Kozinec Hostivařská přehrada Pod Kozincem Petrovice Nový most Dobrá voda Soutok Údolí Pitkovického potoka Pitkovická stráň Skládka Tingl Pitkovičky

Délka: 6,5 km

Trasa: začíná u vchodu do Toulcova dvora, ul. Kubatova 1 poblíž zastávky autobusu č.  177 (zastávka Toulcův dvůr). Odtud vede kolem hostivařského kostela k Botiči a podél něj po červené turistické značce k Hostivařské přehradě a kolem ní až do Petrovic a dál podél Botiče k jeho soutoku s Pitkovickým potokem a podél něj k Pitkovické stráni. Stezka končí v Pitkovičkách u mostku přes Pitkovický potok, asi 400 m od stanice autobusu MHD  č. 232 (zastávka Hříbková).

Typ: Určeno pro pěší; fyzicky nenáročné.

Počet zastávek: 13

Potřebný čas: 3 - 4 hodiny

Zaměření: přírodovědné (geologie, paleontologie, botanika, zoologie) a historické.

Stav: Přestože stezka byla r. 2008 kompletně rekonstruována a na celé trase byly osazeny velmi pěkné nové tabule, několik jich je již vandaly počmáraných až do nečitelnosti.

Naučnou stezku s finanční pomocí Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy vytvořila: 01/4. ZO ČSOP Botič-Rokytka, její internetovou podobu Občanské sdružení EVANS


Ačkoliv se to na první pohled zdá nepravděpodobné, stále ještě v Praze existují místa nepříliš postižená technickou civilizací, místa klidu a ticha, kde ještě uslyšíte zpívat ptáky a bublat potůček, kde rostou věkovité stromy i chráněné rostliny, kde můžete - budete-li opatrní - spatřit i volně žijící zvěř. A nejsou to jen místa běžně známá obyvatelům Prahy – Prokopské a Dalejské údolí nebo Divoká Šárka, ale i místa, kde byste to nečekali, například v jihovýchodní části města, kde městská krajina postupně přechází do zemědělsky využívané krajiny středních Čech.

Do takových míst vás chceme na této naučné stezce zavést. Navštívíte ovšem i místa zajímavá historicky, místa dokládající citlivý přístup člověka k hodnotám krajiny, místa ukazující nápravu škod dříve způsobených. Naučná stezka je asi 6,5 km dlouhá a lze ji pohodlně projít za 3-4 hodiny. Vzhledem k tomu, že stezku protínají i trasy městské hromadné dopravy, lze ji i rozdělit na kratší úseky, které lze projít nezávisle. Trasa naučné stezky je značena obvyklým bílým čtvercem s diagonálním zeleným pruhem a naleznete na ní 13 informačních tabulí.

Stezka začíná ve staré Hostivaři u Toulcova dvora, kde dnes sídlí Ekologické centrum hl. m. Prahy a kde lze zhlédnout i krátkou vzorovou naučnou stezku, která vás zavede k nečekaně romantickému zákoutí u mokřadu v dolní části areálu. Tato stezka není součástí naučné stezky Povodím Botiče, ale její zhlédnutí doporučujeme.

Od Toulcova dvora prochází naučná stezka starou částí Hostivaře a dovede vás i k cennému hostivařskému kostelu Stětí sv. Jana Křtitele s původní románskou apsidou a pěknou dřevěnou zvonicí. Stezka dále sleduje údolí Botiče, který zde ještě není tou kalnou a zapáchající stokou, jakou znají obyvatelé Prahy z dolní části jeho toku, kdy prochází již téměř středem města. Podél Botiče se dostaneme k hrázi přehradní nádrže, která zadržuje vodu a vytváří známou Hostivařskou přehradu, kam se během teplých dnů chodí rekreovat tisíce dospělých i dětí. Od přehradní nádrže si můžete udělat krátkou odbočku a prohlédnout si místa, kde stávalo hradiště Šance na Kozinci. Podél přehradní nádrže vás stezka povede do Petrovic (v těchto místech dávejte pozor na cyklisty, pro něž je trasa naučné stezky zároveň cyklistickou trasou). Zde podejdete most silnice spojující Petrovice s Jižním Městem a budete pokračovat na Dobrou vodu k ruinám vyhořelého Fantova mlýna. Trasa naučné stezky pokračuje dál k soutoku s Pitkovickým potokem, kde se odklání od Botiče a sleduje tento jeho přítok. Přivede vás do poklidného prostředí Pitkovického údolí pod Křeslicemi a posléze dojdete k nejcennější lokalitě na naučné stezce – k Pitkovické stráni. Stezka končí u mostku přes Pitkovický potok v Pitkovičkách, asi 400 metrů od stanice autobusů MHD.

Všeobecné informace o krajině a přírodě

Krajina, na níž se dnes rozkládá Praha, prodělala v minulých geologických obdobích dlouhý a složitý vývoj. Opakovaně byla mořským dnem, nejprve ve starohorách a pak znovu ve starších prvohorách. Během věků z bahnitých usazenin hlubšího moře vznikly zpevněním břidlice, z písků z období mělkého zaplavení vznikly pískovce (podél trasy naučné stezky takto vznikly značně tvrdé křemence). V následujících geologických obdobích byly na řadě míst tlakem okolních hornin vyzdviženy do téměř kolmé polohy. Místy dokonce došlo k překlopení pořadí ukládaných vrstev, takže vrstvy mladší se dostaly pod vrstvy starší.

V jiných částech Prahy (např. na Petříně) se zachovaly i zpevněné usazeniny po třetím zaplavení této krajiny mořem v konci druhohor (zhruba před 90 miliony let). Vznikly tak zejména pískovce a opuky. Na rozdíl od výše zmíněných starších zůstaly však nezvrásněné, vodorovně uložené.

V třetihorách se již Čechy staly definitivně souší a vzniklá říční síť - značně odlišná od té dnešní - se zařezávala do usazených hornin. Ve svazích vyhloubených údolíček se tak dodnes pozorují průřezy geologickými vrstvami. K takovým místům patří i údolí Botiče.

Koncem čtvrtohor, po poslední době ledové, tj. zhruba před 10000 lety, se měnilo podnebí a následkem toho i rostlinný pokryv a celkový vzhled krajiny. Tajga s lesíky bříz a borovic začala přecházet v lesostep a ta, kromě jen místy přežívajících ostrůvků stepi, podlehla postupně náporu šířícího se lesa. Převahy nabyly doubravy, podél toků přípotoční luhy a olšiny.

Od neolitické revoluce (tj. přechodem od sběratelství a lovu předchozího období k usedlému zemědělství) asi v 5. tisíciletí před naším letopočtem, začal člověk stále více a více ovlivňovat porosty a vzhled krajiny. Nejprve si tyto skupiny prvních zemědělců vybíraly jen suché a teplé úrodné sprašové půdy, jen nesouvisle zalesněné. Nejhustší osídlení v pražské oblasti bylo tehdy podél Vltavy, ale neopominulo ani mělké údolí Botiče v dnešních Vršovicích a okolí. Pastvou i mýcením odlesněných ploch přibývalo. Tyto odlesněné plochy se šířily, až konečně v době posledních Přemyslovců ve 13. století dosáhly až k podhůří pohraničních hor.

Od 2. poloviny 19. století začal člověk ovlivňovat krajinu i jinak. Začal si uvědomovat nutnost obnovy vymýcených lesů, ale docházelo k němu často výsadbou nepůvodních stromů s nevhodným druhovým složením, neodpovídajícím původnímu přirozenému stavu.

Následkem tohoto dlouhého působení člověka na přírodu a krajinu lze dnes, nepočítáme-li plně zastavěnou, urbanizovanou a industrializovanou krajinu, rozlišit tři nestejně rozsáhlé typy krajin:

  1. Krajinu blízkou přirozené, člověkem jen málo ovlivněnou. Protože jde většinou o zbytky původní krajiny, jsou tyto oblasti plošně nejmenší. V trase naší naučné stezky jsou takovými místy, i když s určitou výhradou, PP Meandry Botiče a PP Pitkovická stráň (PP = Přírodní památka dle zákona č. 114/92 Sb.)
  2. Krajinu kulturní, člověkem podstatně přeměněnou a využívanou, jako jsou pole, louky, pastviny, či kulturní lesní porosty na místě původního lesa, rybníky na místě bývalých močálů, apod. Takovéto zemědělsky, lesnicky, pastvinářsky, nebo rybníkářsky využívané půdy je rozlohou nejvíce. Při rozumném zachovávání přirozených ostrůvků remízků, křovin, mezí, neobdělávaných svahů atd., jde o prostředí harmonické a pro člověka nepostradatelné.
  3. Krajinu silně urbanizovanou až devastovanou, zničenou povrchovou těžbou, skládkami, smetišti, haldami a podobnými činnostmi.

Přirozená krajina a její společenstva slouží nejen k potěše člověka, k jeho rekreaci a sportování, nejen ke studiu přírodních vztahů a zákonitostí, ale i jako "genová banka", umožňující přežívání rostlinných a živočišných druhů, vytlačovaných z okolní kulturní krajiny. Je třeba si uvědomit, že každý živočišný i rostlinný druh má v ekologických vztazích svou nenahraditelnou funkci a pokud zmizí v dané lokalitě nebo dokonce úplně vyhyne, není v silách člověka ho znovu obnovit nebo nahradit.

Při současném tlaku průmyslové a zemědělské civilizace, při dalším rozšiřování městské a příměstské zástavby se ukazuje nutnost chránit nejen zbytky krajiny blízkých přirozené, ale i některé hodnotné části krajiny kulturní.

Květena podél naučné stezky

Flora území podél stezky je dosti jednotvárná, bohatší enklávy zbyly na okrajích lesů, travnatých pahorcích a na skalkách v údolí Botiče a Pitkovického potoka. Jde většinou o druhy teplomilné, které sem pronikly z vltavského údolí a šířily se dále na východ. Stráně podél obou potoků, jen místy porostlé dubohabrovými háji, byly začátkem 20. století postupně celé zalesňovány. Nevhodná skladba novějších porostů (smrk, modřín, borovice černá, akát, dub červený) je patrná po celé trase naučné stezky. Málo ovlivněné zůstaly pouze břehové porosty podél potoků, tvořené převážně olší lepkavou a topoly. Nejhodnotnějšími úseky přírody podél naučné stezky jsou meandry Botiče s přirozenými břehovými porosty a Pitkovická stráň s význačnými teplomilnými druhy rostlin.

Živočišstvo podél naučné stezky

V protikladu k floře je fauna žijící okolo trasy naučné stezky nečekaně bohatá. Ze 71 druhů savců známých v České republice jich na území Prahy naleznete 50, tedy plných 80 %. Při troše opatrnosti a štěstí je možno spatřit skupinky srnčí zvěře, stále ještě jsou k vidění zajíci, na březích potoků žije ondatra pižmová (přistěhovalec ze Severní Ameriky!). Z dalších běžných druhů savců lze zahlédnout veverku, ježka obecného a krtka. Spíše jen náhodou můžeme uvidět plcha velkého či plšíka lískového, některého z drobných rejsků, myšici lesní či hryzce vodního. Z šelem se vyskytuje lasice kolčava, oba druhy kun a nechybí ani tchoř tmavý, ani liška. Z celé řady netopýrů, vyletujících již za soumraku, je nejhojnější netopýr rezavý.
Rovněž ornitofauna, zastoupená v Praze zhruba 225 druhy, je na území podél stezky bohatá jak druhově, tak počtem jedinců. Pro břehové porosty jsou charakteristickými druhy kos černý, drozd zpěvný, pěnkava obecná, střízlík obecný, konipas horský a konipas bílý, ale vzácně také jako opravdový skvost i ledňáček obecný. V lesích jsou běžné především sýkory koňadra, modřinka, babka a uhelníček, dále červenka obecná, brhlík lesní, strakapoud velký, žluna zelená a další. V lesním porostu nad přehradní nádrží má své pravidelné hromadné zimoviště naše nejběžnější sova kalous ušatý, který v přilehlých lesoparcích také pravidelně hnízdí.
Z plazů a obojživelníků lze v tomto území spatřit ještěrky, slepýše, užovku obojkovou a řadu druhů žab – ropuchy, skokany.

Entomologové jistě najdou na vhodných stanovištích jak běžné, tak i vzácnější druhy hmyzu, zejména brouků a motýlů.

 

Tyto internetové stránky připravilo © Občanské sdružení EVANS, 2008.
Poslední aktualizace: 24. 3. 2016.