Tito členovci existovali více než 300 milionů let ve velkém množství druhů lišících se velikostí (od několika milimetrů po třičtvrtěmetrové, většinou však 2 - 8 cm), tvarem (lišili se i počtem článků - trup mohl sestávat ze dvou až více než čtyřiceti článků, v průměru jich bylo 8 - 16; odlišný mohl být i počet článků ocasního štítu: 1 - 30), způsobem života i dobou a místem pobytu.

Paleontologové jich dosud objevili a popsali 15000 druhů a další objevy budou patrně následovat. Za to vděčíme tomu, že jejich tělo bylo kryto krunýřem, který sice nebyl příliš silný, ale byl velmi pevný a odolný. Byl tvořen hlavně chininem a vyztužen uhličitanem nebo fosforečnanem vápenatým. (Podobně stavěné krunýře mají i některé současné druhy korýšů.)

Hlavní funkcí krunýře byla ochrana měkkých částí těla - protože trilobiti většinou žili na mořském dně nebo plavali těsně nad ním, tak krunýře chránily zejména hřbet a boky těla. Plovoucí trilobit se v nebezpečí stočil do kuličky, čímž si schoval měkké části těla,a zároveň rychle klesl ke dnu, kde se mohl snadněji skrýt.

Tělo trilobitů bylo ploché a sestávalo ze tří částí: hlavového štítu, článkovaného trupu a ocasního štítu. Tyto části byly navzájem spojeny pohyblivými klouby a blanami. Díky tomu se celý krunýř většinou po smrti jedince rozpadl na jednotlivé části a nálezy celých krunýřů jsou poměrně vzácné.

Schránky jsou tvořeny převážně uhličitanem vápenatým, jen některé z chitinu nebo fosforečnanu vápenatého. Jejich velikost je od několika milimetrů do třiceti centimetrů, nejčastěji však 10 - 30 mm.

Ramenonožci již na počátku prvohor tvořili okolo 30% tehdejší fauny, takže jejich počátek musíme hledat dříve - v prekambriu. Byli rozšířeni v mnoha rozmanitých formách po celém světě, ve všech mořích i ve všech hloubkách, i když většinou v mělkých mořích, kde bylo dostatek světla a voda byla dobře provzdušněná. Během ordoviku a siluru jejich počet narůstal a vrcholu dosáhli v devonu. Zbytky této kdysi velmi bohaté skupiny (je známo cca 12000 druhů) přežily v necelých 300 druzích dodnes.

Graptoliti byli rozšířeni po celém světě a žili jen po geologicky krátkou dobu - od ordoviku, v němž se masově rozšířili, přes silur, ve kterém dosáhli vrcholu, po spodní devon, kdy už jich ubývalo; úplně vyhynuli ve středním karbonu. Z toho důvodu jsou jednotlivé druhy jedny z nejcennějších vůdčích zkamenělin.

Graptoliti měli náznak trubicovitého uspořádání nervové trubice, žaberní skuliny a zvláštní opornou strukturu - hemichordu. Žili v koloniích každý ve své komůrce, která byla zvláštním stvolem spojená s komůrkami sousedními, takže vytvářeli celé trsy. Stabilitu a ochranu trsů zajišťovala podpůrná kostra z velmi odolného chitinového materiálu (proto se dobře zachovala). Některé druhy žily přisedle a jejich kolonie se připevňovaly k mořskému dnu, trsy jiných se volně vznášely ve vodě zachycené na stoncích plovoucích řas, další žily volně.

V siluru a spodním devonu žili zejména nevětvení dvouřadí a jednořadí graptoliti. Nacházíme je většinou na vrstevních plochách šedých až černých břidlic, v nichž se jen vzácně nacházejí jiné zkameněliny. Tyto břidlice sedimentovaly patrně v nedostatečně prokysličených částech moří. Rozkládaly se tu naplavené organické látky a vznikaly jedovaté zplodiny, takže mořskými proudy unášení graptoliti v tomto prostředí hromadně hynuli a jejich těla klesala ke dnu a hromadila se tu. Postupně byla zanesena bahnem a prouhelněla nebo pyritizovala.